Řeka Otava je po Vltavě, jejímž je levostranným přítokem, a Lužnici, třetí největší jihočeskou řekou.
Otava vzniká soutokem řek Křemelné a Vydry u Čeňkovy Pily na Šumavě. Za hlavní pramennou větev je považována Vydra, která pramení jak Modravský potok ve výšce okolo 1 200 m n. m. Od soutoku Křemelné s Vydrou protéká Otava úzkým údolím. Říční koryto je balvanité, s četnými peřejemi. Nedaleko od místa vzniku přijímá zleva u Rejštejna svůj první větší přítok, říčku Losenici.
Před městem Sušicí zmírňuje rychlost a rozlévá se do širokého údolí. Dlouhým obloukem obtéká rozlehlou zříceninu hradu Rabí, pokračuje směrem k městu Horažďovicům a odtud již směřuje ke Strakonicím. Tam se do Otavy vlévá zprava její další větší přítok - Volyňka. Od Strakonic směřuje tok Otavy k městu Písku. Ještě před ním se do ní vlévá zprava řeka Blanice. V Písku překlenuje vodní tok Otavy kamenný most ze 13. století, jeden z nejstarších dochovaných kamenných mostů ve střední Evropě. Od Písku protéká Otava hlubokým a úzkým údolím až k horní části Orlické přehradní nádrže. Posledním větším přítokem Otavy před jejím ústím do Vltavy je Lomnice, jež se do ní vlévá z levé strany před hradem Zvíkovem.

Start: Sušice
Mezipřistání: Rabí - polední, Hydčice - noční
Cíl: Katovice

Zpět

Zpět na hlavní stránku

OTAVA
14. - 15. 6. 2003

Směr Jižní Čechy vyrazili dvě auta Romana a Petr a Karel, Hanka a Zuzana už v pátek. V místě cíle - Katovicích jsme zanechali naše auta a vydali se se zavazadly k autobusové zastávce, kde jsme měli v úmyslu nasednout na autobus, který by nás dovezl do Sušice, místa startu. Prvním problémem bylo nalézt tu správnou autobusovou zastávku, neboť i když se jednalo o malé město, měla jich několik a ne všude stavěl dálkový autobus. Po dotazu u místních, že jsme na správné zastávce, protože na té naší nevisel ani jízdní řád, jsme se jali čekat na náš autobus. Když ani po hodině po času jeho plánovaného příjezdu nepřijel, pojali jsme podezření, zda jsme vůbec v tom správném městě. Kluci to už nemohli vydržet, tak zašli do místní hospůdky na pivko. No a sotva za nimi zapadly dveře, autobus dorazil. Naštěstí chvíli trvalo, než nám řidič otevřel kufr a odbavil nás, tak se kluci stihli vrátit a mohli jsme šťastně cestovat přeplněným autobusem až do Sušice. V autobuse jsme ještě potkali další naše vodáky.
V Sušici jsme se vydali směrem k tábořišti, kde jsme chtěli rozbít naše stany a pak vyrazit do města do „Fialky“, hospůdky o které nám Karel už dlouho před odjezdem básnil, neboť v ní strávil většinu svého vojenského mládí.
Cestu k tábořišti jsme si zkrátili přes takový pozemek, na kterém stály čtyři malé chatky. Když jsme jednu z nich míjeli, tak na nás vykoukl Jiřík, který se tam před chvílí ubytoval. Nedalo mu moc práce nás přemluvit, abychom tam s ním zůstali. Paní majitelka, která je za mírný poplatek pronajímala, byla velmi přívětivá a ráno druhého dne nám dokonce uvařila každému čaj.
Po ubytování jsme rychle vyrazili do města. Měli jsme již větší zpoždění, začalo se stmívat a padaly i první kapky. Jak jich přibývalo, tak naše kroky zrychlovaly. Ještě celkem za sucha jsme se dostali na náměstí, kde se nacházela ona zmiňovaná Fialka.
Jaké však bylo naše zklamání, když jsme viděli Fialku zavřenou a v dosti nepěkném stavu. Zašli jsme tedy do vedlejší hospůdky a konečně si dali pití a jídlo. Od číšníka jsme se dověděli o tom, jak to s Fialkou vypadá a že by snad měla být naděje, že ji někdo koupil a opraví. Také nám sdělil, že nejsme první, kdo se na ni ptají a že už je tradicí o tom hostům vyprávět. V dobrém rozmaru jsme strávili páteční večer.
V sobotu jsme nafasovali lodě a už se jelo. Karel ještě dostal přiděl pěknýho háčka Lenku. Její muž jí klidně nechal napospas cizímu kormidelníkovi a jel si se svým bráchou Modráskem. Ale Lenka se nemohla dostat do lepších rukou. Další posádkou naší flotily byl ‚Eda s Dášou. Stav vody nebyl zrovna nejpříznivější, takže jsme místy dost dřeli a v jednom místě museli i táhnout.
Kolem poledne jsme dorazili na Rabí.